Zimní Děčínský Sněžník a Tiské stěny

Po chvíli váhání, kdy jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že mě v tom krku zase tolik nebolí, jsem se rozhoupal a vyrazili jsme. Cucal jsem pastilky TantumVerde a řídil auto nejprve do Prahy, abych vyzvedl Evu, a pak dál směrem na Lovosice, Ústí nad Labem a Děčín.

Udělal jsem moc dobře! Už v Ústí nad Labem začalo být vidět, jak se slunce snaží prodrat vrstvou smogu a nízké oblačnosti. Za tím šedým na obloze se opravdu dá rozeznat trochu modré.

Děčínský Sněžník

Projeli jsme Děčínem a směřovali dál na Teplice, kam jsme ale dojet nechtěli. V Jílovém jsme odbočili vpravo a začali stoupat do obce Sněžník. Cesta byla pokryta uježděným sněhem a dvě vyjeté koleje mě přiváděly na chmurné myšlenky, jak se asi vyhneme až někoho potkáme.

S každým metrem překonaného převýšení se obloha rozjasňovala, a když už nad námi bylo jen modré nebe, potkali jsme dva smolaře, kteří testovali pevnost zpracování svých nárazníků. Ti vyhýbání zrovna nezvládli. O kousek dál jsme potkali Fabii a málem to vypadalo, že už auto nerozjedu. Naštěstí se mi to po několika pokusech podařilo a já si ušetřil nasazování řetězů a odjížděl s poučením, že na tomhle povrchu, a ještě směrem do kopce, není zastavování rozumný nápad.

Vlastně jsme ani neplánovali na Děčínský Sněžník jít, ale to modré nebe a hřející slunce nám prostě nedalo. Zaparkovali jsme a vydali se po zasněžené silničce zvolna vzhůru.

Když jsme tu byli v létě, tak občas mžilo z mraků, které se jen sem tam protrhly. Nyní nám v rozhledu pro změnu bránila inverze. Přesto nám ale tahle krátká procházka udělala obrovskou radost. Po týdnu, kdy jsme v Praze slunce ani nezahlédli, jsme se na vlastní oči přesvědčili, že tady nahoře pořád je, svítí a hřeje.

Tiské stěny

Naším původním cílem byly Tiské stěny, díky zastávce na Sněžníku nám ale zbyl čas už jen na prohlídku menší levé části skalního města (Malé stěny). Nebyla to naše první návštěva, poprvé jsme zde byli předminulé léto - některé záběry jsou ze stejných míst, tak můžete porovnávat, jak to vypadá v létě a jak v zimě.

Sněhu tu bylo víc než jsem čekal. Na první fotce je to pěkně vidět na zasypaných lavičkách. Cestičky byly prošlapány a naštěstí pod sněhem nebylo mnoho ledu, ale i tak pohyb vyžadoval zvýšenou opatrnost.

Když jsme Malé Tiské stěny opouštěli, tak se začalo citelně ochlazovat a mraky začaly stoupat výš, jako by se nám příroda snažila naznačit, že zítra žádné sluníčko neuvidíme. Sešli jsme k autu a odjeli se ubytovat, navečeřet a především nabrat síly na výlet za Brtnickými ledopády.